Jdi na obsah Jdi na menu
 


Modlitba v obrazech

Nad výtvarným cyklem „Ježíšova modlitba“ Dagmar Havlíčkové

 

Ježíšova modlitba je po staletí živou součástí mystické tradice pravoslavného křesťanství. Jako taková není určena pouze duchovním či mnichům, ale všem, kdo chtějí vstupovat do posvátného společenství s Bohem. Skrze Krista, jenž v sobě sjednocuje Božství s lidstvím, se v člověku obnovuje jeho původní rajský stav neporušenosti, jeho znovu nabytá přirozenost, stvořená k obrazu Božímu.

 

Křesťan v této modlitbě pronáší Ježíšovo jméno, které se takto vysloveno stává podle starobylého náboženského chápání konkrétním zpřítomněním Boha. Neustálé opakování slov: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným,“ spolu se soustředěním mysli do srdce člověka, vede k celkovému zklidnění a vyprázdnění duše, jež je připravena na setkání s Bohem. Duchovní praxe rozlišuje několik stupňů Ježíšovy modlitby, stejně jako sladění slov s rytmem dechu a srdce. Podstatné je však spolupůsobení lidské svobody a Boží milosti, jehož cílem není zdokonalení člověka, ale vzájemný, osobní vztah lásky. Modlitba přechází od slov (praxis) k vidění (theoría) – k patření na Boží Slávu v nestvořeném Světle, jež se stává završením mystického života.

 

Výtvarné dílo Dagmar Havlíčkové je inspirováno rovněž pravoslavnou duchovností. Její cyklus „Ježíšova modlitba“ pak nevšedním, přitom přirozeným způsobem propojuje osobní, vnitřní zkušenost s vizuálním projevem. V tomto případě je nástrojem v rozhovoru nikoli hlas, ale písmo. Slova modlitby jsou kontinuálně vpisována do papíru rukou, která není vedena rozumovou spekulací, ale pokyny srdce, jež je otevřeno Božímu působení. Výsledný obraz je pak výrazem spontaneity, která však neproudí z umělcovy zjitřené emocionality, ale naopak ze stavu bezvášnivosti (apatheia), jež jedině může dát prostor Božímu Duchu. Tak jako má slovo modlitby vést k zakoušení nové reality, rovněž graficky znázorněné písmo se v obrazech Dagmar Havlíčkové nevyčerpává samo o sobě. Zřetězeno do kontinuálních řad vytváří různé další obrazové struktury – ani těmi se však významové pole tohoto výtvarného znaku neuzavírá. Důležitou úlohu zde zastává divák. Ten přistupuje k obrazu, na němž čte jednotlivá slova modlitby – začíná se modlit. Dochází k opačnému postupu než u běžné modlitby: od vidění ke slovům. Tato slova však znovu zpřítomňují duchovní realitu: divák se nezastavuje u písmem, dokonce ani u obrazu. Kontempluje to, co je za obrazem, co je neviditelné a smysly neuchopitelné. V tomto bodě se v díle Dagmar Havlíčkové paradoxně setkávají dva zdánlivě neslučitelné výtvarné projevy: skrze svůj „performativní“ charakter, aktivně vtahující do „hry“ diváka, si zachovává aktuálnost současného výtvarného umění. Naopak onen transcendentní rozměr, v dnešním sekulárním umění žalostně scházející, ho sbližuje s pravoslavnou ikonou – modlitbou v obraze.

 

Jan Křipač