Ježíšova modlitba úzce souvisí s Ježíšem Kristem, neboť se v ní modlíme hlavně k němu. Co odlišuje Ježíšovu modlitbu od jiných forem modlitby?
Každá modlitba je formou dialogu s Bohem a dialog je nejvyšší a zároveň nejintimnější forma komunikace, ale také naplnění člověka, neboť člověk se naplňuje ve vztazích, tedy v komunikaci. Modlitba má v historii hlavně východního křesťanství velký význam, neboť je pokládána za nejvyšší formu našeho vztahu s Bohem. Modlitba je prostředkem, kdy se překonává bariéra mezi nanajevýš dokonalým a nekonečným Bohem a omezeným a smrtelným člověkem. V tom je také podobná dialogu mezi dítětem a rodičem.
Ježíšova modlitba jako taková není lepší nebo horší od ostatních forem modliteb. Nicméně zastává důležité místo, protože souvisí s Ježíšem, který má zvláštní místo v naší historii spásy, neboli v našem vztahu s Bohem. Byl to právě Ježíš Kristus, Osoba Trojice, který na sebe vzal lidské tělo, který zakusil náš úděl, který pochopil naše potíže a utrpení, ale který je ale zároveň Bohem. V mystické tradici křesťanského východu, se Ježíšova modlitba stává populárním prostředkem našeho vztahu s Bohem, neboť člověk se rád obrací na Ježíše, který zažil naše problémy a sdílel naše utrpení. S Ježíšem má tedy člověk „mnoho společného“.
Ježíšova modlitba může mít mnoho forem, od jednoduchého vyjádření „Pane Ježíši Kriste Synu Boží smiluj se nade mnou“ až po komplikovanější a delší formy. Nicméně, důležité v Ježíšově modlitbě je vždy jméno „Ježíš“,neboť jak jsem uvedli, Ježíš je rekapitulací člověka a jeho osudu. Jeho jméno je nám známé, neboť Ježíš tu byl mezi námi, a tudíž jej můžeme bezpečně vyslovit. Ježíšova modlitba se může opakovat a obměňovat. Křesťan ale Ježíšovu modlitbu neopakuje proto, aby dosáhl pouze většího soustředění nebo nějaké mystické extáze, ale Ježíšovu modlitbu opakujeme proto, že to co říkáme bohužel ne vždy souvisí s tím co chceme nebo si myslíme. Díky svým hříchům a zlým skutkům se člověk musí naučit „mluvit“ a „komunikovat“ a proto opakování je formou jak tuto „mluvu“ a „komunikaci“ můžeme získat a odbourat to, co je překážkou přímého dialogu s Bohem. Tento přímý dialog s Bohem je možný pouze tehdy, pokud má člověk čisté srdce a jeho slova odpovídají jeho myšlenkám.
Proto se Ježíšova modlitba někdy nazývá i modlitbou srdce, neboť v srdci se uskutečňuje vše, co určuje vztah a lásku. Podle otců Církve, čisté a očištěné srdce vede k očištěné mysli, a proto se také někdy Ježíšova modlitba může nazývat jako modlitba mysli.
V konečném důsledku Ježíšova modlitba může mít různé podoby. A to proto, že I samotná spása Ježíše Krista zahrnuje všechny formy a podoby kosmu, neboli všehomíra. Ježíšova modlitba může být I psaná, vyslovovaná nebo malovaná. Ježíšova modlitba nám poskytuje duchovní brýle, kdy dokážeme najít harmonii, mír a smysl života. Vidíme věci správným a objektivním duchovním zrakem.
Ježíšova modlitba nám přínáší mír a vnitřní harmonii a pokud získáme Boží milost, stává se součástí našeho vnitřního duchovního a fyzického života, takže v nás „bije“ jako srdce. Čím více se jí modlíme, a čím více v nás působí Boží milost, tím více získáváme vlastní mír a vyrovnanost. Tato modlibta přináší pohodu v každé situaci. Jelikož je Ježíš Kristus všude přítomný, je přítomný I v době našeho utrpení. Každá naše činnost se odehrává v tomto světě, kde přebývá a je všudepřítomný Bůh. Ježíšova modlitba má v tomto smyslu univerzální uplatnění, neboť je jednak kratší formou modlitby, a může být vyslovována za každých okolností, při každé naší činnosti a proto má univerzální význam a dopad. Také je formou modlitby pro každého člověka, při jakémkoliv stupní fyzického či intelektuálního vývoje, neboť každý může vyslovit Ježíšovo jméno a hledat v něm útěchu.
V Ježíšově modlitbě je také důležitá formulace „smiluj se nade mnou“ nebo „smiluj se nad námi“. Tato slova neznamenají nějaké naše podřízení despotickému Bohu, ale spíše vyjadřují náš stav na tomto světě, kde hledáme smilování od utrpení, nebo hledáme smilování od vlastních často zlých skutků. A pokud jsme nic špatného neučinili, „smilování“ znamená smilování do stavu blaženosti a štěstí, kdy se Bůh smilovává a odevzdává nám něco co je jeho vlastní, s čím je ztotožněn a skrze svoji nekonečnou lásku se rozhoduje odevzdat člověku, to jest zbožštění, jakožto nejvyšší naplnění člověka.
Ježíšova modlitba byla populární během celé historie křesťanství, ale také zejména v mnišských kontemplativních komunitách. Je ale zvláště aktuální pro dnešního, často stresem a neklidem zmítaného člověka, který takto když řekne „Ježíš“ rekapituluje sebe a nachází skutečný smysl a základ svého „já“.
Jakékoliv umění s tématikou Ježíšovy modlitby povznáší toto umění do nových výšin a umění se tedy stává tím, co má, to jest přináší štěstí a naplnění.
ThDr. Václav Ježek PhD.